Bujinkan budō taijutsu – rozhovor so shihanom Pavlom Slavíkom

Kedy a ako si sa dostal k tréningu bojových umení?

K tréninku bojových umění jsem se dostal jako chlapec ve třinácti letech. A asi jako spoustu jiných lidí v té době mě oslovily filmy s bojovou tématikou. Začal jsem tedy s tréninkem tehdy běžně dostupného karate. Jako dítě jsem měl navíc dost energie, a tak se trénink bojových umění ukázal jako dobrá volba. ;-)

Prečo tradičné bojové umenia? Prečo práve Bujinkan?

V době, kdy jsem začínal s tréninkem bojových umění, v podstatě nebylo moc možností než se věnovat tradičním bojovým uměním. Jiná než ta tradiční tehdy nebyla moc „v dosahu“. Nejprve to byly zkušenosti s karate, pak krátce s kendō, a pak už pro mě začala kapitola ninjutsu. V roce 1991 jsem se poprvé setkal s bujinkanem a to prostřednictvím lekcí s Lubošem Pokorným. Hned po prvních trénincích jsem věděl, že chci být studentem tohoto zajímavého umění. I přesto, že jsem se podíval leckde jinde, jsem nikdy nepřerušil svůj trénink bujinkanu, mým prioritním zájmem zůstaly tradiční bojová umění vyučovaná v Bujinkan Dōjō 武神館道場, protože svým obsahem a cílem jsou mi nejbližší. 

             Pavel na spoločnej fotografii s Hatsumim senseiom počas pravideľnej štúdijnej cesty do Japonska v roku 2014

 

Cvičíš aj iné štýly? Prečo a aký to má na teba kvalitatívny dopad? Dáva ti to väčší nadhľad, či lepšie vnímanie a následné pochopenie študovaných techník?

Díky své práci se setkávám s mnoha lidmi trénujícími různá bojová umění, úpolové sporty či různé sebeobranné styly. Sám se zúčastňuji seminářů zaměřených různými směry, a to jak tradičními, tak i na „moderní“ sebeobranu, abych prohloubil své znalosti a získal nové zkušenosti potřebné pro mou práci. Je pro mě nezbytné neustále se vzdělávat, navíc je velice zajímavé setkávat se s novými lidmi, věcmi, tréninkovými metodami. Určitě mě to obohacuje, a to minimálně o možnost seznámit se se zajímavými lidmi.

Mimo svou práci se snažím obeznamovat se více s oblastí dalších japonských tradičních bojových umění. Rád navštěvuji semináře jiných tradičních koryū 古流 (starých škol), a to jak v roli diváka tak i přímého účastníka. Asi před čtyřmi roky jsem se setkal v Praze díky svým přátelům s Kinji Nakagawou senseiem 欽詞中川先生 a od té doby pod jeho vedením v rámci svých možností studuji battōjutsu jeho školy Nakagawa tozan ryū 中川戸山流. Přesto mým hlavním zájmem je studium bujinkan ryū-ha 武神館流派, tedy škol vyučovaných v Bujinkan Dōjō.

Ale co je důležité, v rámci svého tréninku se nevěnuji žádné ze škol proto, abych zlepšil jinou, ale pouze pro zájem o školu samotnou.

A jestli to má na mě nějaký kvalitativní dopad, nevím. Ale doufám, že nedělám moc velikou ostudu. (smích)

                                Pavel počas jedného zo svojich seminárov v talianskej Santa Luce 

 Ak tento rozhovor číta aj človek, čo o Bujinkan Dōjō nič nevie, ako by si ho opísal zopár vetami?

Bujinkan Dōjō je organizací, která vyučuje devět tradičních bojových umění bujutsu 武術 a ninjutsu 忍術. Je to škola vedená tradičním způsobem, v jejímž čele stojí sōke 宗家 (velmistr), tedy člověk, který je přímým následovníkem předešlého představitele a absolutní autoritou. Je to jediná škola, která je v přímé linii s generacemi předešlých učitelů ninjutsu. Žádná jiná škola prezentující ninjutsu se tímto nemůže pochlubit. Současným představitelem je pan Masaaki Hatsumi 初見良昭, který je také sōkem ve všech devíti školách v rámci této mezinárodní organizace.

                                                                                 Na jednom z pražských tréningov

Pod pojmom ninjutsu si ľudia predstavujú kadečo. Jeden tábor ninjutsu označuje za štýl/školu/spôsob výučby len pod Bujinkanom, Jinenkanom ci Genbukanom. Druhí tvrdia, že to už nie je ninjutsu a vlastne ninjutsu ako také už neexistuje. Tretia skupina sa pasuje za ninjov samoukov. Aký je tvoj názor?

Dokonce jsem se setkal i s názorem, že si stačí obléct černé kimono a připnout si meč na záda, a už se jedná o ninjutsu. (smích) Né vážně, je mnoho lidí, kteří vytvářejí mylnou představu o tom, čím je a čím není ninjutsu. Navíc, čím šílenější teorie, tím větší šance na získání požadovaného finančního ohodnocení samotných šiřitelů těchto dezinformací. Bohužel, podobní obchodníci na sebe nabalí mnoho lidí, kteří by měli seriózní zájem o studium ninjutsu. Ti, kteří mají opravdu hluboký zájem, to nakonec prohlédnou, ale někteří naneštěstí ne.

Pojďme se zabývat tímto tématem trochu seriózněji. V historii japonských bojových umění je jen velice málo psaných dokumentů, které by více prozradily o jednotlivých školách, a to se týká i tradic mimo ninjutsu. Bylo tomu tak proto, že by tím školy prozrazovaly část svého učení, které bylo jejich tajemstvím, tedy tím, co je dělalo, čím jsou, co utvářelo povědomí o jejich kvalitách, atd. Bohužel, tento nedostatek historicky ověřitelných informací dává možnost mnoha obchodníkům s bojovým uměním nebo osobním egem k tomu, aby využili těchto podmínek pro získání pozornosti.

                                        Fotografia z akcie Hokage 2014, kde prebehla prednáška s ukážkou na tému ninjutsu

Podívejme se nejprve, co se skrývá za samotným termínem ninjutsu 忍術. Pokud bychom tento termín přeložili, dostaneme se k významu „dovednost skrývání se“. Pokud nemáte osobní zkušenosti s touto problematikou, může to ve vás evokovat různé významy toho, co se skrývá za uměním skrývat se. Tyto dva znaky použité k zapsání slova ninjutsu vyjadřují jenom velmi obecnou a širokou myšlenku. Nic příliš specifického. I toto možná vytváří dojem, že ninjutsu může být čímkoli. Navíc i samotné kanji slova nin忍 má různé významy a úrovně pochopení, které jsou založené na tréninku, vlastních zkušenostech, atd.

Abychom pochopili aspoň částečně, čím ninjutsu je, musíme se v první řadě podívat do historie. I přes malé množství historických záznamů najdeme texty, které nás více či méně informují o činnosti shinobi 忍び (jiné označení pro ninji 忍者, které bylo používáno až mnohem později, okolo roku 1680). V jednom historickém pojednání z období Muromachi bafuku 室町幕府 s názvem Nochi kagami 後鑑 ze 14. století najdeme poměrně rozsáhlý odkaz na bojovníky z oblastí Iga 伊賀 a Koga 甲賀, které jsou považovány za kolébku umění ninjutsu. V tomto díle jsou tito bojovníci nazýváni Iga shū 伊賀衆 a Koga shū 甲賀衆 a specializovali se na vojenské aktivity spojené se sabotážemi a na techniky špionáže. Tito bojovníci byli organizováni v uzavřených skupinách, které si držely své učení v naprostém utajení před okolím. Všechny názvy a popisované techniky obsažené v textu Nochi kagami jsou zcela zjevně propojeny se shinobi, a to i proto, že popisovaný způsob vedení vojenských operací je naprosto odlišný od těch, které praktikovali samurajové.

                                                                         Zo seminára zameraného na shurikenjutsu

Pokud se podíváme i na další historická pojednání popisující praktiky shinobi, najdeme často popis jejich činnosti vztahující se ke špionáži a také ostatních vojenských činností, včetně samotného využívání shinobi v bojových střetech. Z toho se dá usuzovat, že bojová umění se ve vývoji ninjutsu stala nepostradatelnou a pevnou součástí učení. Důraz na tuto část ninjutsu byl postupujícím časem větší a větší. Také se dá vypozorovat, že samotná bojová umění využívaná shinobi si získala věhlas a byla respektována. Takže pokud bychom se dívali na ninjutsu pouze jako na umění určené k pouhému získávání informací, bylo by velice omezené. Ale tak to není. Tradice ninjutsu je více než jen o informacích a špionáži, jde o soubor komplexních válečných dovedností. Jde o technologii/způsob jak přistupovat k boji, strategii a v neposlední řadě i k životu samotnému. Z tohoto důvodu jsem si jist, že lidé, kteří tvrdí, že ninjutsu už neexistuje, se pletou. Je to možná nedostatečnou informovaností o umění samotném, nebo jejich mylnými představami o ninjutsu a ninjích. Navíc to může být způsobeno i tím, že se i v dnešních dnech mnoho lidí prezentuje jako učitelé ninjutsu a přitom jejich znalosti jsou velice malé, nebo si dokonce vše, co dělají, sami vymysleli za účelem získání peněz či osobního postavení. Je neuvěřitelné, že se i v dnešní době tací lidé najdou a jsou schopni své „neumění“ úspěšně prodávat.

                                                                  Fotografie z tréningu tameshigiri v Someya dojo

Z toho, co jsem tady napsal, je jasné, že učení předávané v rámci Bujinkan Dōjō vnímám jako skutečné umění ninjutsu, a to i přesto, že některé součásti učení ninjutsu již nejsou v současnosti vyučovány a pokud ano, tak jen formou zmínek na tréninku, nebo v lepším případě jednou za čas formou ukázky pro zajímavost na některém z tréninků. Důvodem k tomu je jednoduše historický vývoj. Některé části ninjutsu (jako umění špionáže, získávání informací) nejsou dnes ničím jiným než historickou zajímavostí. Je to proto, že dnešní svět je prostě jiný. Pro příklad se dá uvést třeba výroba výbušnin, či jedů. Těžko si představit, že dnes bude někdo vyrábět jed složitým způsobem smícháním dvanácti rostlin, z nichž některé nenajdete nikde jinde než v Japonsku, často ve velmi omezeném výskytu. A to v době moderní farmacie, kdy jedy můžete daleko snadněji vyrobit z lehce dostupných chemických látek či si dokonce přímo koupit esenci hotovou. Rozumíte? Oproti tomu jiné části ninjutsu – jako technologie boje, strategie či samotné techniky – neztratily nic ze své platnosti. Osobně si myslím, že techniky ninpō taijutsu jsou velice zajímavé a účinné v rukách zkušeného studenta.

Lidé, kteří si myslí, že pro ninjutsu stačí představovat si, jak se ninjové asi chovali a prezentují to jako skutečné ninjutsu, jsou velmi často vedeni špatnými úmysly nebo romantickou představou o sobě samých. Jednoduše, ninjutsu je bojové umění se svými pravidly, jako ostatní tradiční bojová umění. Musíte jej studovat pod skutečnými učiteli, abyste dosáhli znalosti. Také musíte studovat historii a filozofii, které jsou s tím spjaté. Samouci nemají žádnou šanci dostat se k tomu, co dělá ninjutsu tím uměním, které má tak bohatou a zajímavou historii a které lidi na celém světě dnes stále hodně zajímá, fascinuje, ale i popuzuje, atd.

Pokud se zajímáte o historii ninjutsu a hledáte odkazy v historických texty, doporučuji přečíst si knihu The Ninja: Ancient Shadow Warriors of Japan. Myslím si, že tam jsou tyto věci popsány velice zajímavě a probrány dostatečně do hloubky.

                                              V technike Koto ryu Hito no kata na ninpo gasshuku v Mariánskych Lázních

Hlavný záujem o ninjutsu doniesli vlastne filmy. Na tie z osemdesiatych rokov si určite každý spomenie. Poznáš film, ktorý by ninjutsu vykreslil naozaj dobre? (zo starých a aj moderných)

Sleduji tyto filmy spíše proto, abych se bavil než pro cokoli jiného. Většina filmů je z historického hlediska úplně mimo a přesto mají potenciál pobavit. To je ostatně jejich úkol. Nicméně existuje série japonských filmů Shinobi no mono, která popisuje velice věruhodně některé části a historii ninjutsu. Pro nás studenty ninjutsu je zajímavé, že na prvních dvou filmech z této série spolupracoval jako odborný poradce sám Hatsumi sensei pod dohledem Takamatsu senseie.

Účinnosť techník je asi taká dobrá ako človek, ktorý ich robí. Niekto vidí slabinu bujinkanu vraj v neexistujúcich „zápasoch“ či v slabom reálnom prevedení. Ja ale viem, že sú kluby, čo sparujú, majú boj na zemi, atď. Tak kde je pravda? Využívate kumite, sparing v rámci štúdia?

Na to není příliš jednoduchá odpověď. A určitě se mi nepodaří odpovědět tak, abych já sám byl plně spokojen s odpovědí. Za to se omlouvám. Ale pokusím se.

Reálné využití technik je otázka, která trápí studenty každého bojového umění, sportu i sebeobranného stylu. Když to vezmu z pohledu bujinkanu, je to o to těžší, že kromě tréninku technik tu máme i oblast historie a filozofie vážící se k tradicím studovaných škol, která nám zabírá část našeho času. Nicméně náš trénink by měl být veden takovým způsobem, aby se z našeho taijutsu stala efektivní obranná zbraň. Kapitoly s historií či filozofií nemohou sloužit jako výmluva pro náš případný špatný či pomalejší trénink. Pokud cítím, že můj trénink není tím nejlepším, neměl bych to řešit tím, že do něj začnu dosazovat věci z jiných bojových umění. Pokud toto dovolíme, dost možná ztratíme to, čím bojová umění bujinkanu ve skutečnosti jsou.

Videa, na kterých studenti bujinkanu praktikují sparing, jsem nějaká už také viděl, a to především na Youtube. Inu, internet snese vše. ;-) Viděl jsem tam záznamy „bujinkan sparingů“ s rukavicemi na rukou. Pokud je to pro zábavu či pro zpestření tréninku, proč ne. Pokud je to ale myšleno jako standardní součást tréninku, tak je to patrný posun jiným směrem, než bychom se měli vydávat. Bujinkan bugei nejsou úpolovým sportem, a tak by se tak neměly ani trénovat. Pokud bych se měl pokusit to nějak porovnat, tak je studium bujinkanu podobnější sebeobranným systémům, kde je randori praktikováno jako fyzický trénink, spíše než jako měřítko pro realitu. Jde v podstatě o jiný způsob přemýšlení. Studenti tradičních bojových umění musejí přemýšlet nad konfliktem trochu jinak, než například zápasník před jedním ze svých zápasů.

                                                                       Z pražského seminára Bujinkan Dojo Prague

V našem dōjō využíváme občas různé formy randori jako součást tělesného tréninku, nikoliv za účelem rozlišení úrovně studentů. Prostřednictvím tréninkových randori se studenti učí vnímání a prací se vzdáleností, načasováním, rytmem a dalším věcem. Do jisté míry si tak mohou ověřit svou schopnost aplikovat konkrétní techniku a své schopnosti. Ale randori není rozhodně všespásné. Má i svá omezení – v první řadě se v něm oponenti nechovají jako by se boj odehrávat na ulici či na válečném poli. Také jsou zde pravidla vymezující techniky, které se smějí použít. A v neposlední řadě se bojuje v daném prostoru, který je vypolstrován tatami, atd. Rozhodně nechci říci, že by randori nebylo k ničemu. Také praktikujeme randori v našem tréninku, ale využíváme jej spíše při tréninku s danisty, než se začátečníky.

                                                                             Zo seminára v talianskej Santa Luce

Pokud mám říct něco málo o technikách na zemi. Překvapuje mě, že to zmiňuješ v otázce tak, jako kdybychom techniky na zemi v našem tréninku neměli. V bujinkan ryū-ha máme mnoho technik na zemi, a to nemluvím o těch nejznámějších formách ze seiza – Kasumi dori, Dō gaeshi – či z fudoza – Chi no kata ze Shindenfudō ryū. Máme i mnoho ne waza, tedy technik, kdy se obránce i útočník pohybují na zemi.

A pak je tu další strana mince. Každý student by se měl rozhodnout, jakým směrem se chce vydat a podle toho si vybrat své bojové umění a tomu se plně věnovat a také mu i věřit. Uvědomme si, že naši učitelé a jejich předchůdci rozhodli o směru učení školy a jejího praktikování. Poznal jsem mnoho lidí, kteří trénovali své umění, a po čase jim přišlo, že v něm něco chybí, a tak odešli jinam. To je myslím v pořádku. Ale hloupé je, když se lidi rozhodnou cvičit jiné umění s myšlenkou, že si tak zlepší to své. Tento přístup nevidím jako správný. Z mého pohledu je to útěk před skutečným tréninkem. Než aby tito lidé začali pořádně trénovat své umění, hledají nějakou zkratku či možná dokonce výmluvu, proč nedělat věcí tak, jak se mají.

Důležité je si uvědomit, že toto se neděje pouze lidem, kteří začínají s tréninkem bojových umění. To se stává i těm, kteří vedou tréninky ve svém dōjō. Instruktoři by si ale měli uvědomit, že s jejich postavením roste i jejich zodpovědnost. Pokud oni sami nevěří tomu, co cvičí, ani jejich studenti na tom nebudou jinak. Možná by v některých případech pomohlo, kdyby pochopili význam slova ryū 流. Mnozí překládají toto slovo jako škola, např. v případě Togakure ryū 戸隠流 jako škola Togakure. Ale tak to není, význam tohoto slova je „proud“. Jako učitelé bychom se měli snažit nalézt všechny aspekty tohoto slova. Já osobně se dívám na význam tohoto slova v napojení na osobu svého učitele, od kterého studujete a jehož kroky chcete následovat. Někdo již dříve napsal, že je důležité vytvořit si v srdci kopii mistra a udržovat ji stále živou. Plně s tím souhlasím. Japonská bojová umění nejsou jen tělesnou záležitostí, ale jsou propojením v daleko hlubších rovinách. Napojení na našeho učitele nám umožňuje udržet náš trénink bez zbytečného vnášení cizích prvků do systému, které by tento systém narušovaly. Udržuje naše srdce i úmysly čisté tím, že se snažíme následovat obraz svého učitele, a tím se stáváme součástí onoho PROUDU.

              Jedna zo štúdijných skupín Bujinkan Dojo Prague fungujúcich na Slovensku. Na fotke sú študenti v Topoľčanoch

Rád bych, aby studenti vnímali, že za slovy „praktikovat bujutsu“ je více věcí než se na letmý pohled zdá. Nejde jen o to přijít jednou za čas na trénink, během kterého bez nějakého hlubšího důvodu opakujete ty samé pohyby stále dokola. Samo sebou toto je dostačující pro lidi hledající nějakou pohybovou aktivitu, ale pro ty, co o sobě tvrdí, že jsou skuteční studenti bojových umění, toto jednoduše nestačí. Jetliže někdo hledá nejhlubší úrověň znalostí tradičních bojových umění, chce ovládat přesnou formu technik a dosáhnout úrovně svého mistra či se stát součástí proudu, pak musí být připraven vložit více snahy a osobní invence do samotné své praxe. Jen tak je tady možnost dosáhnout nějakého hlubšího pokroku.

Vím, v dnešní době se mnoho lidí těmito věcmi takto nezabývá a nepřipadají jim ani trochu zajímavé. To je naprosto v pořádku. Mně osobně ale tato propojenost s učiteli, historii a filozofií přijde okouzlující.

V Čechách sa to v poslednom čase začalo nejako drobiť. Niektorí ostali v BCD a niektorí si založili vlastné organizácie či kluby. Zaujímavé je to, že to postihlo nielen Bujinkan celosvetovo (a po ukončení činnosti Hatsumi senseia to asi lepšie nebude), ale rovnaký problém drobenia majú ďalšie systémy a štýly. Niekedy mi to pripadá, že ľudia iba hľadajú, kto má patent na rozum. Aký je tvoj pohľad na danú vec?

Když budu upřímný, tak si myslím, že právě podobné myšlenky a otázky vytvářejí TEN negativní význam či „obraz“ o nějakém rozdrobení, ale tak to není. Vždy, když se setkám s někým, kdo takto negativně uvažuje, je velice těžké věci mu vysvětlit. Situace je ale vlastně velice jednoduchá.

Zkusme to vysvětlit takto – Bujinkan Czech Dōjō byla první školou v ČR a SR, že? Přesto je dnes na Slovensku samostatná asociace. Proč? Z pohledu otázky, kterou jsi mi položil, to nutně musí znamenat, že jste se na Slovensku odtrhli, abyste se mohli konečně osamostatnit. To je jeden možný pohledu na tuto situaci. Druhý by mohl být, že už doba nazrála k tomu, aby slovenský bujinkan šel dál sám, neboť zde vyrostli zkušení, technicky silní studenti, kteří jsou schopni vést svá dōjō samostatně. Tak vidíš, že je to docela jednoduché a přirozené. V Bujinkan Dōjō je to tak, že pokud student dosáhne 5. danu, může si otevřít vlastní dōjō, aby mohl pokračovat ve svém studiu samostatně. Napsal jsem, že to může udělat, protože také nemusí a může zůstat ve svém mateřském dōjō. Nicméně všichni shidoshi musí dodržovat pravidla Honbu Dōjō. Pokud tomu tak je, tak to nevnímejme jako rozdrobení, ale jako rozšíření. Protože každý instruktor má svůj osobitý přístup k výuce, která může jednoho odradit a druhého zaujmout. Zájemci o tradiční bojová umění tak mají širší výběr v možnostech různých přístupů k tréninku. Stejné je to i v Japonsku. Někteří původní studenti starších japonských shihanů si časem otevřeli svá dōjō. Vnímejme to jako přirozenou věc, protože tou to je.

Pokud otázka měla znamenat, proč jsem se já rozhodl osamostatnit, odpověď zní: prostě jsem cítil, že k tomu dozrála doba. Se svolením Luboše Pokorného, mého tehdejšího dlouholetého učitele, jsem si pak otevřel vlastní dōjō. V tom nutně nemusí být nic negativního vůči mému tehdejšímu učiteli. ;-) Ostatně, navštěvoval jsem Lubošovy tréninky sedmnáct let a váže mě k němu dlouholeté přátelství a veliký respekt.

Samo sebou, pokud se takové věci dějí za cílem osobního ega, obchodu nebo nějaké osobní politiky, vnímám to jako velice špatné. Podle mého politika a přílišné ego do bojových umění nepatří. Věřím totiž tomu, že by se věci měly dělat z toho správného důvodu.

A co bude po ukončení činnosti Hatsumi senseie necháme na budoucnosti. Pro mě se asi nic moc nezmění a věřím, že ani pro ostatní studenty. Naše snaha bude následovat umění Hatsumi senseie dál. Pořád bude důvod jezdit studovat do Japonska, jsou tam a budou tam vždy lidé na vyšší technické úrovni. A navíc jsou to studenti, kteří měli větší možnost navštěvovat tréninky pod vedením Hatsumi senseie a jsou jím více ovlivněni.

Keď už sme pri drobení a kluboch, určite si niekto všimol, že aj na Slovensku je tých klubov viac. Niektoré sú previazané na BSD, niektoré na teba. Človek si spomenie na Svätoplukove prúty a to, že v jednote je sila. Aká je spolupráca medzi Bujinkan Dōjō Prague, BCD a BSD?

Pořád vidím stejný problém v tom negativním přístupu k věci. Bez ohledu na to, odkud jsme, všichni jsme studenti Hatsumi senseie a můžeme si vybrat, jakým směrem budou naše kroky v tréninku směřovat, pokud následujeme myšlenky svého učitele. Neměli bychom ztrácet čas řešením hloupostí (nějaké politiky) a hledat zlé věci tam, kde nejsou. Být jednotní neznamená mít povinnost studovat pod jedním jediným instruktorem, ale naopak společně studovat bojová umění Bujinkan Dōjō pod různými instruktory, setkávat se a předávat si vzájemně své zkušenosti. Několikrát jsem byl u toho, když Hatsumi sensei apeloval na svých trénincích na to, jak je důležité podělit se o své zkušenosti s dalšími buyū a stejně tak, jak důležité je najít si dobrého učitele. Pro každého je dobrý instruktor někdo jiný. Většinou nemluvím o lidech trénujících v mém dōjō jako o svých studentech, ale spíš jako o přátelích, se kterými mohu společně trénovat. Je to proto, že se nepovažuji za nějakého učitele, ale pouze za studenta s možná trochu hlubší praxí. Studuji s přáteli nejen v Čechách, ale i v Itálii a na Slovensku. Existuje mnoho dalších instruktorů, kteří mají studenty v daleko více zemích. Na tom není dnes nic divného.

Spolupráce se odvíjí právě od toho, že se setkáváme při různých seminářích v ČR, ale i v zahraničí. Na Slovensko jsem jezdil již mnoho let jako student nebo i jako instruktor BCD na semináře, které pořádali kluci z Bratislavy (Jano s Lacem) a vždy byly tyto semináře skvělé svou atmosférou a zájmem o trénink. V posledních dvou letech se našlo několik lidí, kteří projevili zájem studovat bujinkan ryū-ha pod křídly našeho dōjō. Proč ne...? Jsem rád, že jsou lidé, kterým vyhovuje způsob tréninku, jaký praktikujeme v našem dōjō. Kluci, kteří tady na Slovensku cvičí pod naším dōjō, navštěvují semináře dalších oddílů, aby tak mohli hlouběji studovat bujinkan bugei a poznávat ostatní buyū. Dále pak několik let studenti z různých slovenských dōjō pravidelně jezdí na semináře pod zahraničními učiteli, které pořádáme v Praze. Myslím, že až na malé výjimky funguje tato spolupráce dobře.

Aký je pre teba hlavný prínos v štúdiu bojových umení?

Mnoho Tvých otázek by se dalo uchopit více způsoby a tato není výjimkou. Prvně si myslím, že tu záleží na preferencích každého jednotlivce i zaměření toho kterého bojového umění. Některé je více položeno v té fyzické „poloze“, některá se snaží o prohloubení znalostí o historii. Věřím, že každý si najde své, prostě to, co mu vyhovuje nejvíce.

Pokud bych měl mluvit za sebe, tak se oblast bojových umění u mě štěpí na tři hlavní části. Prvně je to samo sebou oblast nauky technik bojových umění, která je nejrozsáhlejší částí. Druhak je to studium historie, kterou nemůže opomenout žádný ze studentů, který to myslí s oblastí japonských tradičních bojových umění vážně. A do třetice je tu i filozofie, která je spjatá s tou kterou školou. Není toho málo, že.

A teď se dostávám k tomu, kam jsi asi svou otázku směřoval. Věřím, že hlavním cílem je dosažení harmonie shin-gi-tai 心技体. V rámci bojových umění se tento termín překládá takto: shin 心 – duch, gi 技 – technika a tai 体 – tělo. Věřím, že jsme všichni schopni dosáhnout naprosté harmonie mezi naší myslí, tělem a technikou. Je velice důležité pracovat na všech těchto oblastech současně. Pokud by se stalo, že se budeme soustředit pouze na jednu ze jmenovaných oblastí, například waza, může se stát, že celé naše učení degradujeme na směs pouhých tělesných pohybů nemající žádný hlubší cíl či důvod. To by nikdo z nás neměl dopustit.

Někdy je ale také tento termín překládán jako shin 心 – nebe, gi 技 – země a tai 体 – člověk. Možná i tento způsob překladu pomůže k celkovému pochopení toho, co je podle mého mínění cílem studia skutečných bojových umění.

Ako by mal študent pristupovať k štúdiu tradičných bojových umení?

V první řadě by měl mít hodně trpělivosti a pokory, které jsou nezbytné pro další osobní rozvoj. Dále by měl mít schopnost klást si ve svém tréninku ty správné otázky, nezabývat se sám sebou a snažit se správně uchopit rady svého učitele a svých senpaiů 先輩 (starších studentů). Měl by být otevřený radám, které dostává během lekcí. A to nejdůležitější je nebát se následovat svého učitele a hledat další střípky, které jsou součástí bojového umění, které studuje.

Aký máš postoj k iným štýlom a aký postoj majú oni k tebe?

Snažím se mít hluboký respekt ke všem okolo sebe. Nerozlišuju lidi podle toho, jaký styl dělají, ani nerozlišuji styly podle toho, co si o nich myslím. Věřím, že vše na světě zde má své místo.

A jak se dívají oni na mě, není dotaz na mě. Osobně si ale myslím, že se na mě nedívají nijak. Nemyslím si, že bych byl natolik zajímavá osoba, kterou by bylo potřeba nějak více sledovat. Jsem pouze student nějakých starých japonských bojových umění a to je vše.

Ak by si sa mohol vrátiť do minulosti, čo by si na svojom štúdiu zmenil?

Doufám, že ještě nejsem tak starý, abych musel bilancovat svůj život. Samo sebou vždy by se dalo něco změnit, ale nemá smysl se příliš zabývat tím, co bylo, minulostí. Důležité je snažit se vše dělat tak, abychom byli spokojení, protože tomu dáme vše, co jsme schopni tomu dát.

Si aj tvorcom publikácií pre bujinkan (Tenchijin ryaku no maki). Aké je náročné spracovať niečo také?

Tady Tě musím hned opravit, já nejsem autorem Tenchijin ryaku no maki. Autorem Tenchijin ryaku no maki není nikdo jiný než Hatsumi sensei, který jej připravil jako první technický přehled pro výuku svých instruktorů. Pokud máte možnost podívat se do tohoto materiálu, poznáte, že je psán pro pochopení lidí dlouho studujících pod jeho laskavým vedením. Jednotlivé techniky jsou popisovány s předpokladem, že dotyčný, jemuž byl tento psaný program předán, mnohokrát cvičil popsané pohyby a techniky. Není psán pro laiky či začátečníky. Pokusil jsem se přizpůsobit tuto předlohu i pro začínající studenty našeho dōjō. Techniky jsem popisoval na základě svých osobních zkušeností z tréninků v Japonsku pod vedením japonských učitelů.

Ptáš se, jak je těžké něco podobného připravit. Je to velice těžké, a to z důvodů veliké zodpovědnosti za informace, které předáváte dalším studentům. Nemůžete napsat úplně všechno, a přesto chcete, aby byl text správně pochopen. Za dobu, co cvičím, jsem četl mnoho textů, které byly opravdu špatné, ale také věci zajímavé. Z obou případů jsem se snažil vzít si poučení při přípravě této práce. Pak je tu také skutečnost, že ať si to přiznáte nebo ne, musíte akceptovat, že některé z textů byste v momentě vydání napsaly jinak, možná lépe.

Tady bych chtěl zmínit, že bych byl velice rád, kdyby všichni studenti, kteří pracují s tímto přehledem, na něj pohlíželi jako na začátek jejich snahy, ale ne jako na konec. Hledejte v textu možné chyby, vylepšujte jej a získávejte své vlastní zkušenosti. To je jediný správný způsob, jak pracovat s tímto textovým materiálem pro studenta tradičních bojových umění.

Je niečo, čo by si chcel povedať na záver nášho rozhovoru?

Nezapomeňte na ninpō ikkan 忍法一環. ;-)

Bujinkan Dojo Prague
http://www.bujinkanprague.com