PANANTUKAN - FILIPINO BOXING

Seminár Bujinkan Budo Taijutsu v Topoľčanoch

Program seminára:
Na tomto seminári budeme začínať so štúdiom jednotlivých waza (techník) školy Koto ryu koppojutsu tak, aby sme nadviazali na predošlé semináre na Slovensku. Postupne budeme precvičovať jednotlivé techniky, aby sa študenti zoznámili s celým mokuroku (kompletným zoznamom techník) tejto školy. Ďalej sa budeme venovať technikám s shinobi gatanou, mečom využívaným shinobi, vychádzajúcimi zo školy Togakure ryu. (Seminára sa môžu zúčastniť všetci záujemcovia o toto bojové umenie, nielen existujúci študenti Bujinkan dojo. Radi privítame na seminári aj nových záujemcov.)

So sebou:
Keikogi (tréningový odev), bokken (drevený meč). Pokiaľ nebudete mať svoje zbrane, dajte vedieť, pokúsime sa pre vás zaistiť všetko potrebné pre tréning.

Adresa:
Impulz Fitness (Obchodné centrum JUH, 1. poschodie), D. Jurkoviča 2830, Topoľčany

Časy tréningov:
sobota 10.00 – 18.00
nedeľa 9.00 – 14.00

V sobotu večer je naplánované spoločné posedenie účastníkov seminára.

Informácie a kontakty:
Jozef Beňačka
tel: +421 948 123 098
e-mail: jozefbenacka@yahoo.co.uk
web: www.facebook.com/BujinkanTopolcany

Silat Buka Lingkaran Bratislava seminar

Aikido, The Samurai Spirit

KUNG FU QUEST 2- WHITE CRANE BOXING

KUNG FU QUEST 2- XING YI QUAN

KUNG FU QUEST 2 - BA JI QUAN

KUNG FU QUEST - HUNG KUNG

KUNG FU QUEST - WING CHUN

KUNG FU QUEST - SHAOLIN

KUNG FU QUEST - WUDANG

Seminár Takagi Yoshin Ryu Jutaijutsu 17-21.júna 2015

Seminár Takagi Yoshin Ryu Jutaijutsu 17-21.júna 2015

Bujinkan budō taijutsu – rozhovor so shihanom Pavlom Slavíkom

Kedy a ako si sa dostal k tréningu bojových umení?

K tréninku bojových umění jsem se dostal jako chlapec ve třinácti letech. A asi jako spoustu jiných lidí v té době mě oslovily filmy s bojovou tématikou. Začal jsem tedy s tréninkem tehdy běžně dostupného karate. Jako dítě jsem měl navíc dost energie, a tak se trénink bojových umění ukázal jako dobrá volba. ;-)

Prečo tradičné bojové umenia? Prečo práve Bujinkan?

V době, kdy jsem začínal s tréninkem bojových umění, v podstatě nebylo moc možností než se věnovat tradičním bojovým uměním. Jiná než ta tradiční tehdy nebyla moc „v dosahu“. Nejprve to byly zkušenosti s karate, pak krátce s kendō, a pak už pro mě začala kapitola ninjutsu. V roce 1991 jsem se poprvé setkal s bujinkanem a to prostřednictvím lekcí s Lubošem Pokorným. Hned po prvních trénincích jsem věděl, že chci být studentem tohoto zajímavého umění. I přesto, že jsem se podíval leckde jinde, jsem nikdy nepřerušil svůj trénink bujinkanu, mým prioritním zájmem zůstaly tradiční bojová umění vyučovaná v Bujinkan Dōjō 武神館道場, protože svým obsahem a cílem jsou mi nejbližší. 

             Pavel na spoločnej fotografii s Hatsumim senseiom počas pravideľnej štúdijnej cesty do Japonska v roku 2014

 

Cvičíš aj iné štýly? Prečo a aký to má na teba kvalitatívny dopad? Dáva ti to väčší nadhľad, či lepšie vnímanie a následné pochopenie študovaných techník?

Díky své práci se setkávám s mnoha lidmi trénujícími různá bojová umění, úpolové sporty či různé sebeobranné styly. Sám se zúčastňuji seminářů zaměřených různými směry, a to jak tradičními, tak i na „moderní“ sebeobranu, abych prohloubil své znalosti a získal nové zkušenosti potřebné pro mou práci. Je pro mě nezbytné neustále se vzdělávat, navíc je velice zajímavé setkávat se s novými lidmi, věcmi, tréninkovými metodami. Určitě mě to obohacuje, a to minimálně o možnost seznámit se se zajímavými lidmi.

Mimo svou práci se snažím obeznamovat se více s oblastí dalších japonských tradičních bojových umění. Rád navštěvuji semináře jiných tradičních koryū 古流 (starých škol), a to jak v roli diváka tak i přímého účastníka. Asi před čtyřmi roky jsem se setkal v Praze díky svým přátelům s Kinji Nakagawou senseiem 欽詞中川先生 a od té doby pod jeho vedením v rámci svých možností studuji battōjutsu jeho školy Nakagawa tozan ryū 中川戸山流. Přesto mým hlavním zájmem je studium bujinkan ryū-ha 武神館流派, tedy škol vyučovaných v Bujinkan Dōjō.

Ale co je důležité, v rámci svého tréninku se nevěnuji žádné ze škol proto, abych zlepšil jinou, ale pouze pro zájem o školu samotnou.

A jestli to má na mě nějaký kvalitativní dopad, nevím. Ale doufám, že nedělám moc velikou ostudu. (smích)

                                Pavel počas jedného zo svojich seminárov v talianskej Santa Luce 

 Ak tento rozhovor číta aj človek, čo o Bujinkan Dōjō nič nevie, ako by si ho opísal zopár vetami?

Bujinkan Dōjō je organizací, která vyučuje devět tradičních bojových umění bujutsu 武術 a ninjutsu 忍術. Je to škola vedená tradičním způsobem, v jejímž čele stojí sōke 宗家 (velmistr), tedy člověk, který je přímým následovníkem předešlého představitele a absolutní autoritou. Je to jediná škola, která je v přímé linii s generacemi předešlých učitelů ninjutsu. Žádná jiná škola prezentující ninjutsu se tímto nemůže pochlubit. Současným představitelem je pan Masaaki Hatsumi 初見良昭, který je také sōkem ve všech devíti školách v rámci této mezinárodní organizace.

                                                                                 Na jednom z pražských tréningov

Pod pojmom ninjutsu si ľudia predstavujú kadečo. Jeden tábor ninjutsu označuje za štýl/školu/spôsob výučby len pod Bujinkanom, Jinenkanom ci Genbukanom. Druhí tvrdia, že to už nie je ninjutsu a vlastne ninjutsu ako také už neexistuje. Tretia skupina sa pasuje za ninjov samoukov. Aký je tvoj názor?

Dokonce jsem se setkal i s názorem, že si stačí obléct černé kimono a připnout si meč na záda, a už se jedná o ninjutsu. (smích) Né vážně, je mnoho lidí, kteří vytvářejí mylnou představu o tom, čím je a čím není ninjutsu. Navíc, čím šílenější teorie, tím větší šance na získání požadovaného finančního ohodnocení samotných šiřitelů těchto dezinformací. Bohužel, podobní obchodníci na sebe nabalí mnoho lidí, kteří by měli seriózní zájem o studium ninjutsu. Ti, kteří mají opravdu hluboký zájem, to nakonec prohlédnou, ale někteří naneštěstí ne.

Pojďme se zabývat tímto tématem trochu seriózněji. V historii japonských bojových umění je jen velice málo psaných dokumentů, které by více prozradily o jednotlivých školách, a to se týká i tradic mimo ninjutsu. Bylo tomu tak proto, že by tím školy prozrazovaly část svého učení, které bylo jejich tajemstvím, tedy tím, co je dělalo, čím jsou, co utvářelo povědomí o jejich kvalitách, atd. Bohužel, tento nedostatek historicky ověřitelných informací dává možnost mnoha obchodníkům s bojovým uměním nebo osobním egem k tomu, aby využili těchto podmínek pro získání pozornosti.

                                        Fotografia z akcie Hokage 2014, kde prebehla prednáška s ukážkou na tému ninjutsu

Podívejme se nejprve, co se skrývá za samotným termínem ninjutsu 忍術. Pokud bychom tento termín přeložili, dostaneme se k významu „dovednost skrývání se“. Pokud nemáte osobní zkušenosti s touto problematikou, může to ve vás evokovat různé významy toho, co se skrývá za uměním skrývat se. Tyto dva znaky použité k zapsání slova ninjutsu vyjadřují jenom velmi obecnou a širokou myšlenku. Nic příliš specifického. I toto možná vytváří dojem, že ninjutsu může být čímkoli. Navíc i samotné kanji slova nin忍 má různé významy a úrovně pochopení, které jsou založené na tréninku, vlastních zkušenostech, atd.

Abychom pochopili aspoň částečně, čím ninjutsu je, musíme se v první řadě podívat do historie. I přes malé množství historických záznamů najdeme texty, které nás více či méně informují o činnosti shinobi 忍び (jiné označení pro ninji 忍者, které bylo používáno až mnohem později, okolo roku 1680). V jednom historickém pojednání z období Muromachi bafuku 室町幕府 s názvem Nochi kagami 後鑑 ze 14. století najdeme poměrně rozsáhlý odkaz na bojovníky z oblastí Iga 伊賀 a Koga 甲賀, které jsou považovány za kolébku umění ninjutsu. V tomto díle jsou tito bojovníci nazýváni Iga shū 伊賀衆 a Koga shū 甲賀衆 a specializovali se na vojenské aktivity spojené se sabotážemi a na techniky špionáže. Tito bojovníci byli organizováni v uzavřených skupinách, které si držely své učení v naprostém utajení před okolím. Všechny názvy a popisované techniky obsažené v textu Nochi kagami jsou zcela zjevně propojeny se shinobi, a to i proto, že popisovaný způsob vedení vojenských operací je naprosto odlišný od těch, které praktikovali samurajové.

                                                                         Zo seminára zameraného na shurikenjutsu

Pokud se podíváme i na další historická pojednání popisující praktiky shinobi, najdeme často popis jejich činnosti vztahující se ke špionáži a také ostatních vojenských činností, včetně samotného využívání shinobi v bojových střetech. Z toho se dá usuzovat, že bojová umění se ve vývoji ninjutsu stala nepostradatelnou a pevnou součástí učení. Důraz na tuto část ninjutsu byl postupujícím časem větší a větší. Také se dá vypozorovat, že samotná bojová umění využívaná shinobi si získala věhlas a byla respektována. Takže pokud bychom se dívali na ninjutsu pouze jako na umění určené k pouhému získávání informací, bylo by velice omezené. Ale tak to není. Tradice ninjutsu je více než jen o informacích a špionáži, jde o soubor komplexních válečných dovedností. Jde o technologii/způsob jak přistupovat k boji, strategii a v neposlední řadě i k životu samotnému. Z tohoto důvodu jsem si jist, že lidé, kteří tvrdí, že ninjutsu už neexistuje, se pletou. Je to možná nedostatečnou informovaností o umění samotném, nebo jejich mylnými představami o ninjutsu a ninjích. Navíc to může být způsobeno i tím, že se i v dnešních dnech mnoho lidí prezentuje jako učitelé ninjutsu a přitom jejich znalosti jsou velice malé, nebo si dokonce vše, co dělají, sami vymysleli za účelem získání peněz či osobního postavení. Je neuvěřitelné, že se i v dnešní době tací lidé najdou a jsou schopni své „neumění“ úspěšně prodávat.

                                                                  Fotografie z tréningu tameshigiri v Someya dojo

Z toho, co jsem tady napsal, je jasné, že učení předávané v rámci Bujinkan Dōjō vnímám jako skutečné umění ninjutsu, a to i přesto, že některé součásti učení ninjutsu již nejsou v současnosti vyučovány a pokud ano, tak jen formou zmínek na tréninku, nebo v lepším případě jednou za čas formou ukázky pro zajímavost na některém z tréninků. Důvodem k tomu je jednoduše historický vývoj. Některé části ninjutsu (jako umění špionáže, získávání informací) nejsou dnes ničím jiným než historickou zajímavostí. Je to proto, že dnešní svět je prostě jiný. Pro příklad se dá uvést třeba výroba výbušnin, či jedů. Těžko si představit, že dnes bude někdo vyrábět jed složitým způsobem smícháním dvanácti rostlin, z nichž některé nenajdete nikde jinde než v Japonsku, často ve velmi omezeném výskytu. A to v době moderní farmacie, kdy jedy můžete daleko snadněji vyrobit z lehce dostupných chemických látek či si dokonce přímo koupit esenci hotovou. Rozumíte? Oproti tomu jiné části ninjutsu – jako technologie boje, strategie či samotné techniky – neztratily nic ze své platnosti. Osobně si myslím, že techniky ninpō taijutsu jsou velice zajímavé a účinné v rukách zkušeného studenta.

Lidé, kteří si myslí, že pro ninjutsu stačí představovat si, jak se ninjové asi chovali a prezentují to jako skutečné ninjutsu, jsou velmi často vedeni špatnými úmysly nebo romantickou představou o sobě samých. Jednoduše, ninjutsu je bojové umění se svými pravidly, jako ostatní tradiční bojová umění. Musíte jej studovat pod skutečnými učiteli, abyste dosáhli znalosti. Také musíte studovat historii a filozofii, které jsou s tím spjaté. Samouci nemají žádnou šanci dostat se k tomu, co dělá ninjutsu tím uměním, které má tak bohatou a zajímavou historii a které lidi na celém světě dnes stále hodně zajímá, fascinuje, ale i popuzuje, atd.

Pokud se zajímáte o historii ninjutsu a hledáte odkazy v historických texty, doporučuji přečíst si knihu The Ninja: Ancient Shadow Warriors of Japan. Myslím si, že tam jsou tyto věci popsány velice zajímavě a probrány dostatečně do hloubky.

                                              V technike Koto ryu Hito no kata na ninpo gasshuku v Mariánskych Lázních

Hlavný záujem o ninjutsu doniesli vlastne filmy. Na tie z osemdesiatych rokov si určite každý spomenie. Poznáš film, ktorý by ninjutsu vykreslil naozaj dobre? (zo starých a aj moderných)

Sleduji tyto filmy spíše proto, abych se bavil než pro cokoli jiného. Většina filmů je z historického hlediska úplně mimo a přesto mají potenciál pobavit. To je ostatně jejich úkol. Nicméně existuje série japonských filmů Shinobi no mono, která popisuje velice věruhodně některé části a historii ninjutsu. Pro nás studenty ninjutsu je zajímavé, že na prvních dvou filmech z této série spolupracoval jako odborný poradce sám Hatsumi sensei pod dohledem Takamatsu senseie.

Účinnosť techník je asi taká dobrá ako človek, ktorý ich robí. Niekto vidí slabinu bujinkanu vraj v neexistujúcich „zápasoch“ či v slabom reálnom prevedení. Ja ale viem, že sú kluby, čo sparujú, majú boj na zemi, atď. Tak kde je pravda? Využívate kumite, sparing v rámci štúdia?

Na to není příliš jednoduchá odpověď. A určitě se mi nepodaří odpovědět tak, abych já sám byl plně spokojen s odpovědí. Za to se omlouvám. Ale pokusím se.

Reálné využití technik je otázka, která trápí studenty každého bojového umění, sportu i sebeobranného stylu. Když to vezmu z pohledu bujinkanu, je to o to těžší, že kromě tréninku technik tu máme i oblast historie a filozofie vážící se k tradicím studovaných škol, která nám zabírá část našeho času. Nicméně náš trénink by měl být veden takovým způsobem, aby se z našeho taijutsu stala efektivní obranná zbraň. Kapitoly s historií či filozofií nemohou sloužit jako výmluva pro náš případný špatný či pomalejší trénink. Pokud cítím, že můj trénink není tím nejlepším, neměl bych to řešit tím, že do něj začnu dosazovat věci z jiných bojových umění. Pokud toto dovolíme, dost možná ztratíme to, čím bojová umění bujinkanu ve skutečnosti jsou.

Videa, na kterých studenti bujinkanu praktikují sparing, jsem nějaká už také viděl, a to především na Youtube. Inu, internet snese vše. ;-) Viděl jsem tam záznamy „bujinkan sparingů“ s rukavicemi na rukou. Pokud je to pro zábavu či pro zpestření tréninku, proč ne. Pokud je to ale myšleno jako standardní součást tréninku, tak je to patrný posun jiným směrem, než bychom se měli vydávat. Bujinkan bugei nejsou úpolovým sportem, a tak by se tak neměly ani trénovat. Pokud bych se měl pokusit to nějak porovnat, tak je studium bujinkanu podobnější sebeobranným systémům, kde je randori praktikováno jako fyzický trénink, spíše než jako měřítko pro realitu. Jde v podstatě o jiný způsob přemýšlení. Studenti tradičních bojových umění musejí přemýšlet nad konfliktem trochu jinak, než například zápasník před jedním ze svých zápasů.

                                                                       Z pražského seminára Bujinkan Dojo Prague

V našem dōjō využíváme občas různé formy randori jako součást tělesného tréninku, nikoliv za účelem rozlišení úrovně studentů. Prostřednictvím tréninkových randori se studenti učí vnímání a prací se vzdáleností, načasováním, rytmem a dalším věcem. Do jisté míry si tak mohou ověřit svou schopnost aplikovat konkrétní techniku a své schopnosti. Ale randori není rozhodně všespásné. Má i svá omezení – v první řadě se v něm oponenti nechovají jako by se boj odehrávat na ulici či na válečném poli. Také jsou zde pravidla vymezující techniky, které se smějí použít. A v neposlední řadě se bojuje v daném prostoru, který je vypolstrován tatami, atd. Rozhodně nechci říci, že by randori nebylo k ničemu. Také praktikujeme randori v našem tréninku, ale využíváme jej spíše při tréninku s danisty, než se začátečníky.

                                                                             Zo seminára v talianskej Santa Luce

Pokud mám říct něco málo o technikách na zemi. Překvapuje mě, že to zmiňuješ v otázce tak, jako kdybychom techniky na zemi v našem tréninku neměli. V bujinkan ryū-ha máme mnoho technik na zemi, a to nemluvím o těch nejznámějších formách ze seiza – Kasumi dori, Dō gaeshi – či z fudoza – Chi no kata ze Shindenfudō ryū. Máme i mnoho ne waza, tedy technik, kdy se obránce i útočník pohybují na zemi.

A pak je tu další strana mince. Každý student by se měl rozhodnout, jakým směrem se chce vydat a podle toho si vybrat své bojové umění a tomu se plně věnovat a také mu i věřit. Uvědomme si, že naši učitelé a jejich předchůdci rozhodli o směru učení školy a jejího praktikování. Poznal jsem mnoho lidí, kteří trénovali své umění, a po čase jim přišlo, že v něm něco chybí, a tak odešli jinam. To je myslím v pořádku. Ale hloupé je, když se lidi rozhodnou cvičit jiné umění s myšlenkou, že si tak zlepší to své. Tento přístup nevidím jako správný. Z mého pohledu je to útěk před skutečným tréninkem. Než aby tito lidé začali pořádně trénovat své umění, hledají nějakou zkratku či možná dokonce výmluvu, proč nedělat věcí tak, jak se mají.

Důležité je si uvědomit, že toto se neděje pouze lidem, kteří začínají s tréninkem bojových umění. To se stává i těm, kteří vedou tréninky ve svém dōjō. Instruktoři by si ale měli uvědomit, že s jejich postavením roste i jejich zodpovědnost. Pokud oni sami nevěří tomu, co cvičí, ani jejich studenti na tom nebudou jinak. Možná by v některých případech pomohlo, kdyby pochopili význam slova ryū 流. Mnozí překládají toto slovo jako škola, např. v případě Togakure ryū 戸隠流 jako škola Togakure. Ale tak to není, význam tohoto slova je „proud“. Jako učitelé bychom se měli snažit nalézt všechny aspekty tohoto slova. Já osobně se dívám na význam tohoto slova v napojení na osobu svého učitele, od kterého studujete a jehož kroky chcete následovat. Někdo již dříve napsal, že je důležité vytvořit si v srdci kopii mistra a udržovat ji stále živou. Plně s tím souhlasím. Japonská bojová umění nejsou jen tělesnou záležitostí, ale jsou propojením v daleko hlubších rovinách. Napojení na našeho učitele nám umožňuje udržet náš trénink bez zbytečného vnášení cizích prvků do systému, které by tento systém narušovaly. Udržuje naše srdce i úmysly čisté tím, že se snažíme následovat obraz svého učitele, a tím se stáváme součástí onoho PROUDU.

              Jedna zo štúdijných skupín Bujinkan Dojo Prague fungujúcich na Slovensku. Na fotke sú študenti v Topoľčanoch

Rád bych, aby studenti vnímali, že za slovy „praktikovat bujutsu“ je více věcí než se na letmý pohled zdá. Nejde jen o to přijít jednou za čas na trénink, během kterého bez nějakého hlubšího důvodu opakujete ty samé pohyby stále dokola. Samo sebou toto je dostačující pro lidi hledající nějakou pohybovou aktivitu, ale pro ty, co o sobě tvrdí, že jsou skuteční studenti bojových umění, toto jednoduše nestačí. Jetliže někdo hledá nejhlubší úrověň znalostí tradičních bojových umění, chce ovládat přesnou formu technik a dosáhnout úrovně svého mistra či se stát součástí proudu, pak musí být připraven vložit více snahy a osobní invence do samotné své praxe. Jen tak je tady možnost dosáhnout nějakého hlubšího pokroku.

Vím, v dnešní době se mnoho lidí těmito věcmi takto nezabývá a nepřipadají jim ani trochu zajímavé. To je naprosto v pořádku. Mně osobně ale tato propojenost s učiteli, historii a filozofií přijde okouzlující.

V Čechách sa to v poslednom čase začalo nejako drobiť. Niektorí ostali v BCD a niektorí si založili vlastné organizácie či kluby. Zaujímavé je to, že to postihlo nielen Bujinkan celosvetovo (a po ukončení činnosti Hatsumi senseia to asi lepšie nebude), ale rovnaký problém drobenia majú ďalšie systémy a štýly. Niekedy mi to pripadá, že ľudia iba hľadajú, kto má patent na rozum. Aký je tvoj pohľad na danú vec?

Když budu upřímný, tak si myslím, že právě podobné myšlenky a otázky vytvářejí TEN negativní význam či „obraz“ o nějakém rozdrobení, ale tak to není. Vždy, když se setkám s někým, kdo takto negativně uvažuje, je velice těžké věci mu vysvětlit. Situace je ale vlastně velice jednoduchá.

Zkusme to vysvětlit takto – Bujinkan Czech Dōjō byla první školou v ČR a SR, že? Přesto je dnes na Slovensku samostatná asociace. Proč? Z pohledu otázky, kterou jsi mi položil, to nutně musí znamenat, že jste se na Slovensku odtrhli, abyste se mohli konečně osamostatnit. To je jeden možný pohledu na tuto situaci. Druhý by mohl být, že už doba nazrála k tomu, aby slovenský bujinkan šel dál sám, neboť zde vyrostli zkušení, technicky silní studenti, kteří jsou schopni vést svá dōjō samostatně. Tak vidíš, že je to docela jednoduché a přirozené. V Bujinkan Dōjō je to tak, že pokud student dosáhne 5. danu, může si otevřít vlastní dōjō, aby mohl pokračovat ve svém studiu samostatně. Napsal jsem, že to může udělat, protože také nemusí a může zůstat ve svém mateřském dōjō. Nicméně všichni shidoshi musí dodržovat pravidla Honbu Dōjō. Pokud tomu tak je, tak to nevnímejme jako rozdrobení, ale jako rozšíření. Protože každý instruktor má svůj osobitý přístup k výuce, která může jednoho odradit a druhého zaujmout. Zájemci o tradiční bojová umění tak mají širší výběr v možnostech různých přístupů k tréninku. Stejné je to i v Japonsku. Někteří původní studenti starších japonských shihanů si časem otevřeli svá dōjō. Vnímejme to jako přirozenou věc, protože tou to je.

Pokud otázka měla znamenat, proč jsem se já rozhodl osamostatnit, odpověď zní: prostě jsem cítil, že k tomu dozrála doba. Se svolením Luboše Pokorného, mého tehdejšího dlouholetého učitele, jsem si pak otevřel vlastní dōjō. V tom nutně nemusí být nic negativního vůči mému tehdejšímu učiteli. ;-) Ostatně, navštěvoval jsem Lubošovy tréninky sedmnáct let a váže mě k němu dlouholeté přátelství a veliký respekt.

Samo sebou, pokud se takové věci dějí za cílem osobního ega, obchodu nebo nějaké osobní politiky, vnímám to jako velice špatné. Podle mého politika a přílišné ego do bojových umění nepatří. Věřím totiž tomu, že by se věci měly dělat z toho správného důvodu.

A co bude po ukončení činnosti Hatsumi senseie necháme na budoucnosti. Pro mě se asi nic moc nezmění a věřím, že ani pro ostatní studenty. Naše snaha bude následovat umění Hatsumi senseie dál. Pořád bude důvod jezdit studovat do Japonska, jsou tam a budou tam vždy lidé na vyšší technické úrovni. A navíc jsou to studenti, kteří měli větší možnost navštěvovat tréninky pod vedením Hatsumi senseie a jsou jím více ovlivněni.

Keď už sme pri drobení a kluboch, určite si niekto všimol, že aj na Slovensku je tých klubov viac. Niektoré sú previazané na BSD, niektoré na teba. Človek si spomenie na Svätoplukove prúty a to, že v jednote je sila. Aká je spolupráca medzi Bujinkan Dōjō Prague, BCD a BSD?

Pořád vidím stejný problém v tom negativním přístupu k věci. Bez ohledu na to, odkud jsme, všichni jsme studenti Hatsumi senseie a můžeme si vybrat, jakým směrem budou naše kroky v tréninku směřovat, pokud následujeme myšlenky svého učitele. Neměli bychom ztrácet čas řešením hloupostí (nějaké politiky) a hledat zlé věci tam, kde nejsou. Být jednotní neznamená mít povinnost studovat pod jedním jediným instruktorem, ale naopak společně studovat bojová umění Bujinkan Dōjō pod různými instruktory, setkávat se a předávat si vzájemně své zkušenosti. Několikrát jsem byl u toho, když Hatsumi sensei apeloval na svých trénincích na to, jak je důležité podělit se o své zkušenosti s dalšími buyū a stejně tak, jak důležité je najít si dobrého učitele. Pro každého je dobrý instruktor někdo jiný. Většinou nemluvím o lidech trénujících v mém dōjō jako o svých studentech, ale spíš jako o přátelích, se kterými mohu společně trénovat. Je to proto, že se nepovažuji za nějakého učitele, ale pouze za studenta s možná trochu hlubší praxí. Studuji s přáteli nejen v Čechách, ale i v Itálii a na Slovensku. Existuje mnoho dalších instruktorů, kteří mají studenty v daleko více zemích. Na tom není dnes nic divného.

Spolupráce se odvíjí právě od toho, že se setkáváme při různých seminářích v ČR, ale i v zahraničí. Na Slovensko jsem jezdil již mnoho let jako student nebo i jako instruktor BCD na semináře, které pořádali kluci z Bratislavy (Jano s Lacem) a vždy byly tyto semináře skvělé svou atmosférou a zájmem o trénink. V posledních dvou letech se našlo několik lidí, kteří projevili zájem studovat bujinkan ryū-ha pod křídly našeho dōjō. Proč ne...? Jsem rád, že jsou lidé, kterým vyhovuje způsob tréninku, jaký praktikujeme v našem dōjō. Kluci, kteří tady na Slovensku cvičí pod naším dōjō, navštěvují semináře dalších oddílů, aby tak mohli hlouběji studovat bujinkan bugei a poznávat ostatní buyū. Dále pak několik let studenti z různých slovenských dōjō pravidelně jezdí na semináře pod zahraničními učiteli, které pořádáme v Praze. Myslím, že až na malé výjimky funguje tato spolupráce dobře.

Aký je pre teba hlavný prínos v štúdiu bojových umení?

Mnoho Tvých otázek by se dalo uchopit více způsoby a tato není výjimkou. Prvně si myslím, že tu záleží na preferencích každého jednotlivce i zaměření toho kterého bojového umění. Některé je více položeno v té fyzické „poloze“, některá se snaží o prohloubení znalostí o historii. Věřím, že každý si najde své, prostě to, co mu vyhovuje nejvíce.

Pokud bych měl mluvit za sebe, tak se oblast bojových umění u mě štěpí na tři hlavní části. Prvně je to samo sebou oblast nauky technik bojových umění, která je nejrozsáhlejší částí. Druhak je to studium historie, kterou nemůže opomenout žádný ze studentů, který to myslí s oblastí japonských tradičních bojových umění vážně. A do třetice je tu i filozofie, která je spjatá s tou kterou školou. Není toho málo, že.

A teď se dostávám k tomu, kam jsi asi svou otázku směřoval. Věřím, že hlavním cílem je dosažení harmonie shin-gi-tai 心技体. V rámci bojových umění se tento termín překládá takto: shin 心 – duch, gi 技 – technika a tai 体 – tělo. Věřím, že jsme všichni schopni dosáhnout naprosté harmonie mezi naší myslí, tělem a technikou. Je velice důležité pracovat na všech těchto oblastech současně. Pokud by se stalo, že se budeme soustředit pouze na jednu ze jmenovaných oblastí, například waza, může se stát, že celé naše učení degradujeme na směs pouhých tělesných pohybů nemající žádný hlubší cíl či důvod. To by nikdo z nás neměl dopustit.

Někdy je ale také tento termín překládán jako shin 心 – nebe, gi 技 – země a tai 体 – člověk. Možná i tento způsob překladu pomůže k celkovému pochopení toho, co je podle mého mínění cílem studia skutečných bojových umění.

Ako by mal študent pristupovať k štúdiu tradičných bojových umení?

V první řadě by měl mít hodně trpělivosti a pokory, které jsou nezbytné pro další osobní rozvoj. Dále by měl mít schopnost klást si ve svém tréninku ty správné otázky, nezabývat se sám sebou a snažit se správně uchopit rady svého učitele a svých senpaiů 先輩 (starších studentů). Měl by být otevřený radám, které dostává během lekcí. A to nejdůležitější je nebát se následovat svého učitele a hledat další střípky, které jsou součástí bojového umění, které studuje.

Aký máš postoj k iným štýlom a aký postoj majú oni k tebe?

Snažím se mít hluboký respekt ke všem okolo sebe. Nerozlišuju lidi podle toho, jaký styl dělají, ani nerozlišuji styly podle toho, co si o nich myslím. Věřím, že vše na světě zde má své místo.

A jak se dívají oni na mě, není dotaz na mě. Osobně si ale myslím, že se na mě nedívají nijak. Nemyslím si, že bych byl natolik zajímavá osoba, kterou by bylo potřeba nějak více sledovat. Jsem pouze student nějakých starých japonských bojových umění a to je vše.

Ak by si sa mohol vrátiť do minulosti, čo by si na svojom štúdiu zmenil?

Doufám, že ještě nejsem tak starý, abych musel bilancovat svůj život. Samo sebou vždy by se dalo něco změnit, ale nemá smysl se příliš zabývat tím, co bylo, minulostí. Důležité je snažit se vše dělat tak, abychom byli spokojení, protože tomu dáme vše, co jsme schopni tomu dát.

Si aj tvorcom publikácií pre bujinkan (Tenchijin ryaku no maki). Aké je náročné spracovať niečo také?

Tady Tě musím hned opravit, já nejsem autorem Tenchijin ryaku no maki. Autorem Tenchijin ryaku no maki není nikdo jiný než Hatsumi sensei, který jej připravil jako první technický přehled pro výuku svých instruktorů. Pokud máte možnost podívat se do tohoto materiálu, poznáte, že je psán pro pochopení lidí dlouho studujících pod jeho laskavým vedením. Jednotlivé techniky jsou popisovány s předpokladem, že dotyčný, jemuž byl tento psaný program předán, mnohokrát cvičil popsané pohyby a techniky. Není psán pro laiky či začátečníky. Pokusil jsem se přizpůsobit tuto předlohu i pro začínající studenty našeho dōjō. Techniky jsem popisoval na základě svých osobních zkušeností z tréninků v Japonsku pod vedením japonských učitelů.

Ptáš se, jak je těžké něco podobného připravit. Je to velice těžké, a to z důvodů veliké zodpovědnosti za informace, které předáváte dalším studentům. Nemůžete napsat úplně všechno, a přesto chcete, aby byl text správně pochopen. Za dobu, co cvičím, jsem četl mnoho textů, které byly opravdu špatné, ale také věci zajímavé. Z obou případů jsem se snažil vzít si poučení při přípravě této práce. Pak je tu také skutečnost, že ať si to přiznáte nebo ne, musíte akceptovat, že některé z textů byste v momentě vydání napsaly jinak, možná lépe.

Tady bych chtěl zmínit, že bych byl velice rád, kdyby všichni studenti, kteří pracují s tímto přehledem, na něj pohlíželi jako na začátek jejich snahy, ale ne jako na konec. Hledejte v textu možné chyby, vylepšujte jej a získávejte své vlastní zkušenosti. To je jediný správný způsob, jak pracovat s tímto textovým materiálem pro studenta tradičních bojových umění.

Je niečo, čo by si chcel povedať na záver nášho rozhovoru?

Nezapomeňte na ninpō ikkan 忍法一環. ;-)

Bujinkan Dojo Prague
http://www.bujinkanprague.com

Teória rýchlej smrti

Práve bojujete s nepriateľom. Dostávate sa do výhodnej pozície a likvidujete ho jednou ranou do smrteľného miesta. Čepeľ mu vošla do tela.Triumfálne zbraň vyťahujete a telo útočníka padá na zem.

S hrôzou sledujete, ako podľa vás mŕtvy útočník vstáva a vy zomierate. Zasiahnutý útočník práve vykonal odvetnú akciu. Smola, máte zlý deň.

Skutočnosť alebo fikcia ?

Snáď vo všetkých štýloch bojových umení sa ukazujú a opisujú techniky, kde útočníka dostanete na jednu ranu. Jeden úder - jedna smrť, alebo aj jedno bodnutie a jedna smrť.

Ak sú obaja bojovníci dostatočne zručný, pravdepodobnosť že bude ten či onen zabitý na jednu ranu je veľmi nízka. Nielen z dôvodu technickej vyspelosti, ale aj z dôvodu že aj zranenia považované všeobecne za okamžite smrteľné nemusia byť smrteľné okamžite a vlastne ani nemusia byť smrteľné vôbec.

V zápisoch sa objavujú popisy bojov či duelov, pri ktorých bol útočník smrteľne zranený, avšak prežil.

Sú uvedené viaceré súboje ktoré opisujú duele, kde došlo k useknutiu prstov, k prebodnutiu končatín trupu a krku.

Správny bojovník skrátka nemôže podceňovať súpera, aj keď bude tento smrteľne zranený. Stále predstavuje potencionálne riziko.

Bodné rany:

Smrť v dôsledku bodnej či reznej rany je spôsobená v podstate niekoľkými mechanizmami.

Masívnym krvácaním (exsangvináciou= vykrvácanie), vzduchom v krvnom riečisku (vzduchová embólia), udusením (asfyxia), prítomnosť voľného vzduchu v pleurálnej dutine (pneumothorax   t.j. vzduch v priestore medzi pohrudnicou pľúcnou a nástennou ), a infekciou.

Na to aby sa však vzduchová embólia prejavila, je nutné aby sa dostalo do krvného obehu pomerne veľké množstvo vzduchu. To je možné ak je cieva naširoko otvorená.  Vzduchová embólia vzniká najčastejšie pri penetrujúcom poranení hrudníku s roztrhnutím pľúc, takže ide o kombináciu viacerých faktorov, hemodynamický významný je až objem vzduchu cca 15-25 ml.

Preto je exsangvinácia (vykrvácanie)tou najčastejšou príčinou úmrtia v boji, pričom ide hlavne o krvácanie do dutiny tela (brucho a hrudník), keďže bodné rany majú tendenciu sa po vytiahnutí zbrane stiahnuť. Možnosť uzavretia rany samozrejme zavisí od tvaru a veľkosti čepele.

To čo príde pri masívnom krvácaní je značne individuálne. Strata krvi sa môže totiž pohybovať v rozmedzí od 0,5 až do 3 litrov.

Menšie množstvo krvi môže organizmus prežiť bez väčších následkov (cca do 500 ml). Pokiaľ krvná strata prevyšuje množstvo, ktoré možno kompenzovať napr. zvýšením pulzovej frekvencie alebo vazokonstrikciou (zúžením ciev  na periférii), objavujú sa príznaky šoku. Celkové množstvo obiehajúcej krvi je asi 5 litrov. Pri strate väčšej než je polovica tohto objemu, príde v krátkom čase ku smrti vykrvácaním.

Ak sa chcete prepracovať k zasahovaniu životne dôležitých orgánov tela, musíte sa najprv dostať cez súperovu obranu.

Verilo sa, že zbraň ktorá je hlboko v tele je zároveň dôkazom o agresii a sile použitej útočníkom, ktorý napadol svoju obeť. Dnes sa vie, že na zarazenie zbrane hlboko do tela nie je vôbec potrebná prehnaná sila.

Pri divadelnej hre Romeo a Julia sa stalo, že meč vnikol do tela až 18 cm, pričom ho mal v ruke len herec. Ten tvrdil že necítil žiadny väčší odpor tela voči zbrani.

Koža ponúka základný odpor voči zbrani na povrchu ľudského tela. Akonáhle je však koža prekonaná, zbraň vniká do tela veľmi rýchlo a ľahko a to aj medzi rebrá. Najdôležitejšie faktory sú pritom ostrosť hrotu, rýchlosť a hĺbka bodnutia, ako aj tvar čepele.

Pri reznej rane je to trochu iné. Tu nehrá rolu ostrosť samotného hrotu zbrane, pretože na reze sa zúčastňuje hlavne rezná hrana zbrane (ostrie).

V tomto prípade ide o hmotnosť zbrane ako aj radiálnu rýchlosť rezu pri dopade na cieľ. Maximálna hĺbka rezu je v prevažnej miere práve v mieste prvého dopadu čepele, pričom pri konci rezu je tendencia vystupovania čepele z rany. Pri náraze na hrudník je kladený väčší odpor než pri bodaní, keďže čepeľ naráža na rebrá a hrudnú kosť .

Keďže, ako sme už povedali, je vo väčšine prípadov smrť spôsobená exsangvináciou (vykrvácaním), budú útoky na kardiovaskulárny systém tvoriť prevažnú časť cieľových oblastí ľudského tela.

Samotné srdce u dospelých jedincov je asi dvanásť centimetrov dlhé, osem až deväť centimetrov široké vo svojom najširšom mieste, a asi šesť centimetrov hrubé (asi ako zatnutá päsť). Je uložené v membranóznom vaku, perikarde (osrdečníku) za hrudnou kosťou.

Je uložené v hrudnej dutine medzi pľúcami v mediastine. Srdečný hrot smeruje nadol a je v kontakte s bránicou. Báza  srdca smeruje hore pričom v tejto oblasti sa pripájajú veľké cievy.

Štruktúra srdcového svalu a činnosť chlopní umožňuje srdcu fungovať ako pumpa. Srdce pumpuje neokysličenú krv do pľúc a okysličenú do celého tela. Stena srdcového svalu sa skladá z troch vrstiev. Najhrubšia stredná vrstva srdca sa volá myokard. Myokard zásobuje krvou pravá a ľavá koronárna artéria /cor= srdce/. Tieto dve cievy odstupujú priamo z aorty. Z každej odstupujú daľšie dve vetvy, ktoré sa dalej vetvia pre obe komory i predsiene.

Dá sa predpokladať že priamy útok na srdce spôsobí smrť obete. Je tomu naozaj tak?

V roku 1896 bol zaznamenaný prípad pobodania, pri ktorom bolo zasiahnuté srdce. 24 ročný muž bol bodnutý do ľavej srdcovej komory pričom bola porušená koronárna tepna. Obeť nielen že ostala na žive ale bola schopná sama odísť domov.

V roku 1936 bolo uverejnených trinásť prípadov bodných rán do srdca pričom 4 obete sa okamžite zrútili. Ďalšie 4 obete prežili od 30 minút do niekoľko hodín. Zvyšných päť obetí, teda tridsať osem percent z celkového množstva, ostalo aktívnych. Niektorí prešli od niekoľko desiatok metrov, niektorým sa podarilo doraziť do zdravotníckeho centra a požiadať o pomoc. Zo sledovaní vyplýva, že zásah do ľavej srdcovej komory nemusí nutne privodiť okamžitú smrť. Vzhľadom na tlak v tejto komore a hrúbku samotného srdcového tkaniva je tu možnosť uzavretia rany spôsobenej bodnou zbraňou. Kým hrúbka svalu pravej srdcovej komory je tenšia a tlak v nej je menší. Pri zásahu pravej srdcovej komory je teda väčšia pravdepodobnosť vykrvácania než pri zásahu ľavej komory. Samozrejme do úvahy treba rátať aj veľké hrudné cievy. Za normálnych okolností je tlak vo veľkých hrudných cievach okolo 100 mm ortute, pričom maximálny tlak je okolo 120 mm ortute na konci systoly (stiahnutie srdcového svalu.).

Normálny tlak krvi u dospelého človeka je okolo 120/80. Toto je vyjadrenie systolického tlaku /120 mm Hg/  a diastolického tlaku /80 mm Hg/.

Diastola je uvolnenie svaloviny komôr a ich plnenie krvou.

Vykrvácanie závisí od veľkosti rany a miesta umiestnenia rany. Tieto tepny (v hrudníku) sú náchylnejšie na bodnutia než komory srdca. Strata krvi spôsobí aj nedostatočné zásobovanie srdca krvou a smrť.

Nedostatočná dodávka krvi do srdca má za následok zlyhanie srdca ako pumpy , vedie to zastaveniu srdca a bez lekárskej pomoci ku smrti postihnutého človeka.  

Boli však zaznamenané prípady obetí s pretnutými hrudnými tepnami ktoré žili prekvapivo dlho. Ako príklad sa dá uviesť obeť ktorá bola bodnutá do hrude. Zistilo sa, že aj napriek preťatiu hrudných ciev a ľavej srdcovej komory, vytečeniu 2 litrov krvi, prešla obeť až 100 metrov než bola následne dopravená do nemocnice.

Hlavné krčné tepny ktoré prekrvujú aj mozog sú častým terčom v boji. Jednak je táto oblasť nechránená a potom v tejto oblasti sa nachádza aj trachea teda priedušnica.  Karotídy prebiehajú pozdĺž trachey po oboch stranách krku. Pod uhlom dolnej čeluste sa vetvia na vonkajšiu a vnútornú vetvu.  Aj keď tieto tepny nie sú priamo viditeľné (sú nahmatateľné) je ľahké pochopiť, prečo sú terčom bodnutí a rezov. Obeť zasiahnutá do týchto ciev môže ostať pri vedomí cca od 15 do 30 sekúnd čo je dostatok času aby zabodla do obrancu zopár predmetov dennej potreby. Netreba zabúdať ani na prítomnosť žíl vracajúcich krv z mozgu a tváre späť do srdca.

V skutočnosti, počas inspiračnej fázy dýchacieho cyklu, keď kontrakcia bránice a medzirebrových svalov vytvára negatívny tlak v hrudníku, tlak v krčnej žile tiež klesne pod nulu. V tomto prípade, následkom otvorenia krčnej žili, môže dôjsť k vniknutiu vzduchu do žili a zatiahnutiu bublinky vzduchu až do srdca. Tu nastane neschopnosť čerpania krvi v srdci keďže chlopne budú uzavreté a nastane kolaps obete.

(Aby bola vzduchová embólia hemodynamicky účinná musí to byť cca 15-25 ml vzduchu)

Keďže samotná oblasť krku sústreďuje žili, tepny, priedušnicu a chrbticu s miechou je veľmi pravdepodobné že zásah do tejto oblasti bude znamenať smrteľné zranenie. Samozrejme opäť záleží kde a ako bude zásah prevedený.

Ak dôjde k zraneniu v mieste krčných tepien a útočník aj napriek tomu pokračuje v boji je dobrou taktikou držanie vzdialenosti. Skrátka si počkať na dostatočnú stratu krvi.

Brušná cieva (aorta) je ďalší terč ktorý je možné zasiahnuť. Zranenie v brušnej oblasti patria medzi závažné. Brušná aorta sa nachádza pri chrbtici, za dutinou brušnou. Brušná aorta je segment aorty medzi bránicou a úrovňou 4. bederného stavca kde sa vetví na pravú a ľavú iliackú artériu, ktoré zásobujú krvou pravú a ľavú nohu.

Je zaujímavé že menej než polovica všetkých bodných rán v brušnej oblasti nespôsobí väčšiu ujmu. Dôležitá je aj veľkosť noža (dĺžka čepele). Väčšina smrteľných zranení v tejto oblasti zahŕňa aj zranenie vysoko prekrvených orgánov ako napríklad pečene, sleziny čí zranenie ciev. Zranenie ciev spôsobí síce vyradenie útočníka, ale ak by sme chceli rozrezať brušnú aortu bolo by nutné použiť meč, či väčší nôž a to sa v tomto priestore nachádzajú ešte orgány, svalstvo a koža . Samozrejme, opätovne záleží akou zbraňou a akým spôsobom bola brušná stena narušená.

Poranenia krvných ciev horných končatín

Tlak krvy sa znižuje so vzdialenosťou od srdca.

Z hlavných tepien ramena je najväčšia brachiálna tepna. Leží pozdĺž mediálneho povrchu kosti v hornej časti ramena (ramenná kosť).

Útoky na tepny v tejto oblasti môžu byť dosť nebezpečné obzvlášť ak dôjde k oddeleniu niektorej časti v priestore ramena.

Seky na ruky nie sú až tak nebezpečne keďže pri zápästí je nižší tlak krvi iba okolo 10 mm ortuťového stĺpca. Hovoríme samozrejme o možnosti, či skôr schopnosti odvetnej akcie, nie o možnosti úmrtia ako takého.

Poranenia krvných ciev dolných končatín

Brušná aorta sa vetví na dve iliacké artérie- každá pre jednu nohu. Cca po 5 cm sa delia na vonkajšiu a vnútornú vetvu. Externá vetva prechádza popod trieselný väz a stáva sa stehennou artériou. Stehenná artéria prechádza z vnútornej strany stehna, pričom sa vetví , až za koleno (popliteálna artéria). Popliteálna artéria sa delí na prednú a zadnú tibiálnu artériu (tibia= holenná kosť)

Ako ruky tak aj nohy majú komplexnú sieť žíl a tepien. Tlak v nich je však nižší. Prebodnutia a rezi na hlavné tepny končatín však môžu spôsobiť vážne ohrozenie zdravia.

V krátkosti je teda exsanguinácia (vykrvácanie) hlavným mechanizmom smrti spôsobenej bodnutím či rezom. Smrť je teda len zriedka okamžitá, aj keď prebodnutie srdca môže spôsobiť vyradenie útočníka z boja. Lekárske záznamy hovoria, že ak je človek aj takto vážne zranený, rýchla lekárska pomoc ho môže udržať pri živote. Záznamy dokazujú že osoby ťažko zranené, môžu ostať bez pomoci na žive niekoľko minút až hodín. Zranenia bežne považované za smrteľné teda v súboji nemusia znamenať vyradenie útočníka, či jeho neschopnosť spraviť odvetný útok.

 Respiračný systém

Hlavnou funkciou dýchacieho systému je výmena plynov (O2 a CO2).

Táto výmena sa uskutočňuje:

- ventiláciou (výmena plynov medzi atmosférou a pľúcami),

- distribúciou (podiel jednotlivých častí pľúc na ventilácii)

- difúziou (prestup plynov z alveol do krvi pľúcnych kapilár)

- perfúziou (prietok krvi pľúcnymi kapilárami).

K ďalším dôležitým funkciám patrí udržiavanie rovnováhy vnútorného prostredia (pH) a tvorba reči.

Ventiláciu umožňujú dýchacie pohyby hrudníka, pri ktorých sa vzduch nasáva

- nádych (inspírium)

Vzduch sa dostáva do pľúc a prechádza pritom nosom, ústami, priedušnicou a prieduškami, aby sa dostal do dychových vačkov. Keď sa pľúca naplnia vzduchom, kyslík (O2) prechádza cez stenu dychových vačkov a je  transportovaný krvou, cievami - artériami do tela

- výdych (expírium)

Vzduch, ktorý opúšťa pľúca, je nasýtený oxidom uhličitým (CO2). Oxid uhličitý je produktom metabolizmu organizmu.

Krv transportuje oxid uhličitý cievami - vénami do dychových vačkov. V dychových vačkoch sa oxid uhličitý vymieňa za kyslík.

Oxid uhličitý opúšťa telo cez priedušky, priedušnicu, ústa a nos.

Fyziologické dýchanie dosahuje frekvenciu 12-16 dychov/min.(u dospelého človeka). Dýchanie ako mimovoľný proces je riadené dýchacím centrom v predĺženej mieche.

Pretože pľúca nemajú svoju vlastnú svalovinu, rozširujú a sťahujú sa pomocou hrudníka a dýchacích svalov. Pľúca sú uložené v hrudníkovej dutine vzduchotesne a s atmosférou súvisia len pomocou dýchacích ciest. Povrch pľúc pokrýva jemná väzivová blana – popľúcnica. Popľúcnica bez prerušenia prechádza na vnútornú stenu hrudníka, ktorú vystiela, a nazýva sa pohrudnica. Pohrudnica a popľúcnica priliehajú tesne na seba, ale nezrastajú. Medzi nimi je trocha "tekutiny", ktorá slúži na to, aby sa pohrudnica a popľúcnica pri dýchaní ľahko po sebe kĺzali.

Ventilácia pozostáva z dvoch fáz- inspírium a expírium a umožňujú ju meniace sa tlakové gradienty. Nádych je zrealizovaný keď je tlak v pľúcach menší než tlak atmosférický, výdych sa koná keď tlak vo vnútri pľúc je väčší než je tlak atmosférický. Tlakové gradienty sa menia pri zmene veľkosti hrudnej dutiny. Pri nádychu sa veľkosť hrudnej dutiny zväčšuje. Kontrakcia dýchacích svalov zväčšuje objem hrudnej dutiny. Zväčšená hrudná dutina znižuje tlak v pleurálnom priestore pod hodnotu atmosférického tlaku. Tento rozdiel tlakov zapríčiňuje , že sa pľúca naplnia vzduchom. Expírium je prevažne pasívny proces, kedy sa dýchacie svaly relaxujú a hrudný kôš sa vracia do svojej pôvodnej pozície

Bránica je plochý, priečne pruhovaný sval, uložený na rozhraní hrudníkovej a brušnej dutiny. Okrajová časť je zo svalových vláken, stredná časť zo šľachoviny. Bránica tvorí dve klenby, ktoré smerujú do hrudníkovej dutiny. Jedna je vpravo, druhá vľavo. Bránica, najmä jej obvodová časť, sa pri vdychu pohybuje smerom do brušnej dutiny, Tým sa rozšíri hrudník smerom nadol. Pri každom vdychu vidíme prevažne u mužov vyklenutie brušnej steny dopredu. To preto, že bránica pri vdychu vytláča orgány brušnej dutiny dole a dopredu (brušné dýchanie). Dospelý človek vdýchne naraz asi 500 ml vzduchu a práve toľko i vydýchne. Toto množstvo vzduchu sa nazýva dýchací čiže respiračný vzduch (dychový objem). Ale človek môže vdýchnuť ešte určité množstvo vzduchu po normálnom vdychu. Tento vzduch (asi 2 l) sa nazýva doplnkový (komplementárny). Aj po normálnom výdychu môžeme vydýchnuť ešte určité množstvo vzduchu, t.j. tzv. zásobný (rezervný) vzduch, ktorého objem je tok isto asi 1,5 – 2 l.

Rany na respiračnom systéme :

Ak dôjde k narušeniu hrudnej steny a vyrovnaniu tlaku, dôjde ku vniknutiu vzduchu nielen do pľúc ale aj do hrudnej dutiny prostredníctvom rezu (pneumotorax = prítomnosť vzduchu medzi pohrudnicou a poplúcnicou = medzi pleurálnymi listami )  čo spôsobí kolaps pľúc.  Pneumotorax (kolaps alebo spľasnutie pľúc) vzniká pri poranení hrudníka alebo spontánne pri prasknutí pľúcnej buly. Bula je zoslabnuté miesto pľúcneho tkaniva, buď vrodené, alebo vzniknuté v dôsledku ochorenia pľúc: emfyzému a iných chorôb.

Pneumotorax vznikne, keď sa do hrudnej dutiny dostane vzduch. Pri otvorenom pneumotoraxe je to pri poranení hrudnej steny zvonku. Zatvorený pneumotorax vzniká pri poranení (zlomené rebro, trhlina v pľúcach) a pri prasknutí buly. Postihnutý náhle cíti nevysvetliteľnú ostrú bolesť v hrudníku, po ktorej nasleduje dýchavičnosť. V závažných prípadoch hrozí udusenie a zastavenie dýchania.

Prienikom vzduchu do pleurálnej dutiny dôjde k okamžitému zrušeniu fyziologického podtlaku. Prestane fungovať priľnavosť medzi listami pleury, ktoré stratia vzájomný kontakt. Vplyvom elasticity pľúca skolabuje až do podoby bezvzdušného tkaniva.

Rozlišujeme tri formy pneumothoraxu : zavrený, otvorený a pretlakový (tenzný). PNO zavretý je charakterizovaný konštantným objemom vzduchu, ktorý prenikol do pleurálnej dutiny. Po vzniku zavretého PNO zostávajú oba pleurálne listy vzduchotesne uzavreté voči vonkajšiemu prostrediu. Pri otvorenom PNO pretrváva patologická komunikácia medzi vonkajším prostredím a pleurálnou dutinou. Vzduch môže voľne prúdiť otvorom v závislosti na dýchacích pohyboch. PNO pretlakový je najzávažnejší. Ide o stav keď do pleurálnej dutiny vniká patologickou záklopkou / kožný lalok, sval.../ vzduch a zostáva tam bez možnosti úniku. Narastajúcim objemom vzduchu dochádza k vzostupu intrapleurálneho tlaku /prevyšuje tlak atmosférický/, tlačí na mäkké tkanivá a pretlačuje orgány mediastina /srdce/ na opačnú stranu, kde stláča zdravú časť pľúc. Výsledkom je úplný kolaps plúc na postihnutej strane a natlačenie mediastina do zdravej polovice hrudníka a tým aj výrazné zhoršenie hemodynamických pomerov ( sťažený žilný návrat).  Tenzný PNO je kritický stav , ktorý vedie k dychovej tiesni a kardiopulmonálnemu zlyhaniu.

 Keďže sú ale pravé a ľavé pľúca samostatné, rana na jednej strane nespôsobí nefunkčnosť na druhej strane. Riziko je ale pri pretlakovom pneumothoraxe, ktorý má veľké  hemodynamické nasledky.

Úmrtie spôsobené výlučne pneumotoraxom, teda spľasnutím pľúc je vo všeobecnosti pomalý proces zomierania, ku ktorému dochádza aj niekoľko hodín po bodnutí (tenzný = kritícký stav). Keďže pľúcne tkanivo je aj silne prekrvené, bude vážny problém aj krvácanie do pohrudnice (hemothorax) teda nahromadenie krvi v hrudnej dutine. Rýchlosť toku krvi a jej množstvo je závislá na veľkosti rany, krvného tlaku a ďalšími faktormi ako zrážanlivosť a podobne. Krvácanie je hlavne z veľkých ciev, ktoré vyživujú pľúca a žíl, ktoré privádzajú krv do srdca.

Vzhľadom na elasticitu tkaniva a zrážanie krvi väčšinou dôjde k nahromadeniu krvi v priestoroch hrudnej dutiny než k výtoku mimo telo.

Nahromadenie krvi spôsobí zmenšenú funkčnosť pľúc alebo ich úplnú nefunkčnosť a zadusenie. Najviac smrteľných prípadov pri prebodnutí hrudného koša je práve v dôsledku hemotoraxu. Ani v tomto prípade však smrť nie je rýchla (v závislosti od rozsahu poranenia).

Ako príklad sa dá uviesť 29 ročný muž ktorý bol pobodaný do hrudného koša. Po pobodaní bežal po ulici a žiadal o pomoc. Odpadol, avšak bol na žive vyše hodiny kým zomrel. Pitva odhalila 2,5 cm ranu, pričom v hrudnej dutine bolo vyše 2 litre krvi.

Prebodnutie pľúc je vážne zranenie, avšak nemôže ponúknuť žiadnu záruku rýchleho vyradenia útočníka.

Na druhej strane prerezanie krku alebo priedušnice môže spôsobiť zadusenie v dôsledku silného prietoku krvi do pľúc či samotnej nemožnosti dostatočného dýchania. Pri menšom rozsahu nastúpi kašľanie a dusenie v dôsledku nedostatku vzduchu môže nastať šok, odpadnutie a smrť. Stále má však útočník časovú možnosť odvety.

Svaly

Svalstvo je tvorené svalovými vláknami paralelne uloženými vedľa seba. Efekt hybnosti je dosiahnutý sťahovaním a uvoľňovaním. Svalstvo musí byť pripojené ku kostre alebo kĺbom pomocou šľachovitých tkanív (šľachy). Pri kontrakcii sú jednotlivé kosti pomocou svalstva uvedené do pohybu ako pánty na dverách alebo lopaty bagra. Vlákna tvoriace svalovinu sú zvyčajne v paralelne navrstvené. Preto nôž ktorý vniká do svaloviny rovnobežne zo svalovími vláknami nemusí spôsobiť vážnejšie znefunkčnenie svalu. Kolmý rez na sval môže spôsobiť obmedzenie funkčnosti. Závisí to od hĺbky rany (rezu). Prerezanie šľachy spôsobí znefunkčnenie skupiny svalov pre ktoré je šľacha určená.

Zranenie svalstva na predlaktí :

Dalo by sa predpokladať že zranenie svalu alebo šľachy na predlaktí spôsobí vyradenie útočiacej ruky útočníka.

Sú zápisy ktoré hovoria, že zranením predlaktia sa z človeka stane mrzák. Testy však naznačujú, že jediné narezanie tejto oblasti nemusí nutne prerušiť dostatočný počet svalových vlákien, aby sa ruka útočníka znefunkčnila.

Poranenie vnútornej strany predlaktia (dlaňovej strany) môže pretrhnúť šľachy potrebné k ohnutiu prstov a tým znížiť schopnosť držať zbraň.

Ak chceme dosiahnuť väčšiu účinnosť, cieľom bude zápästie. Cez túto oblasť totiž idú šľachy viacerých svalov. Človek si však vnútornú oblasť predlaktia inštinktívne chráni, takže nie je až také jednoduché ju vždy zasiahnuť.

                               

                 

Tieto rany však stále nezaručujú že nebudete opätovne napadnutý zraneným útočníkom.

Rany na svalstve dolných končatín :

Rovnako ako v prípade zranenia predlaktia, ani pokus o zneškodnenie útočníka prostredníctvom bodania či rezania svalov na dolných končatinách nemusí byť až také účinné. Tesne pod kožou útočníkovej prednej nohy je holenná kosť (Holenná kosť je hlavnou kosťou predkolenia) ktorá stojí v ceste nášmu útoku na tepny a svaly v danom mieste. Tie sú hlavne na vnútornej strane stehna.  Na lýtku prebiehajú cievy hlboko medzi svalmi, takisto na stehne, len asi v hornej tretine prebiehajú o niečo povrchovejšie.

Ak je útočník pravák, po väčšinou má prednú nohu tiež pravú. Pri skríženom postoji je odkrývaná vnútorná strana holene a tým je vlastne zväčšované nebezpečenstvo zranenia.

Pokiaľ ide o stehná, útočník sa bude stavať tak aby vystavil svalnatú časť stehna - štvorhlavý sval stehna.

Táto skupina sa skladá zo štyroch pomerne veľkých svalov, ktoré ležia v prednej a na oboch stranách stehennej kosti. Všetky štyri tieto svaly spolupracujú pri naťahovaní nohy. Zadné stehenné svaly, bežne známe ako "hamstrings" (M.Semitendinosus a M.semimembranosus), spoločne pracujú pri krčení nohy. Keďže jednotlivé svaly v týchto skupinách sú masívne, pracujú v skupine a zdieľajú teda spoločnú funkciu, nie je možné zaručiť že útočník bude porezaním alebo bodnutím do tejto oblasti vyradený. 

Zranenia kostrovej sústavy

Kosti sú v tele najtvrdšie štruktúry. Odolávajú značnej sile. Meče sú síce schopne dolámať kosti, avšak s vyradením útočníka nie je možné počítať ani v tomto prípade. Určite ste počuli o horolezcoch ktorí po páde mali dolámané kosti a pritom boli schopný sa doslovne doplaziť k záchrane.

Dokonca aj po prerazení lebky sa stáva že obeť prejde určitú vzdialenosť kým skolabuje a aj to na krvácanie. Nože ktoré narazia na kosti sa môžu ohnúť alebo aspoň vybočia zo smeru útoku.

Rana na hlave nikdy nespôsobí také výrazné krvácanie, aby ohrozila postihnutého na živote. Skolabovanie po údere do hlavy je skôr následok otrasu mozgu, pohmoždenia mozgu, alebo krvácania do mozgu s následnou poruchou vedomia.

Zranenia periférneho nervového systému

Nervy ležia blízko a často aj medzi kosťami, takže sú čiastočne chránené, resp. menej vystavené prenikajúcemu ostriu (nervy často sledujú priebeh veľkých ciev- tzv. nervovo-cievne zväzky). Ako nervy prenikajú telom ako koruna stromu je možné ich zranenie. Každý si určite pamätá čo cítil keď sa porezal. To že človek cíti bolesť však znamená že nervový systém ešte dokáže aj napriek zraneniu analyzovať vstupné informácie. Je teda jasné že pri vniknutí zbrane do tela následne príde bolesť. Je to reakcia na zranenie nervov ktoré ako snímače zaisťujú prísun informácii o dianí v tele (do vyšších nervových centier) a zároveň ako vysielače dávajú organizmu inštrukcie vysielané mozgom.

Problém je, že bolesť nemusí byť natoľko silná aby znemožnila odvetný útok útočníka. Adrenalín tu zohráva významnú úlohu, keďže zmierňuje bolesť mnohých rán. Takisto stres (adrenalín= hlavný stresový hormón) v boji dáva niekedy človeku nad ľudskú silu. Zranenie nervového systému teda nemusí spôsobiť okamžité vyradenie útočníka.

Zranenie len periférneho nervstva bez poškodenia ostatných tkanív je v podstate nemožné, všetky nervy sú v úzkom kontakte s orgánmi, ktoré inervujú- svaly, koža, cievy, kosti...Pri ostrom poranení dochádza  aj k poškodeniu ciev a tkaniva v blízkosti nervu, pri tupom poranení je narušená len funkcia nervu, prípadne pohmoždenie okolitých štruktúr s menším krvácaním. Rizikom poškodenia periférnych nervov je obrna (úplné alebo čiastočné ochrnutie danej oblasti) takže postihnutý napr. nie je schopný použiť ruku aj keď zranenia nevyzerajú na pohľad závažne.

Rany na centrálnom nervovom systéme

                                                                                                                                                                                              Centrálny nervový systém je dobre chránený v chrbtici a lebke. V dôsledku menšej hustoty kostí v spánkovej oblasti lebky, je možné zraniť túto oblasti pomerne ľahko. Ďalšie takéto oblasti sa našli v čeľustnej a nosovej dutine. Zraniteľnosť týchto oblastí bola známa už dávno v minulosti. Bodnutie do tváre či oka sa používala v bojoch či súbojoch a tieto techniky boli opísané v rôznych knihách šermu.

Stávalo sa že pri takomto zásahu padá útočník okamžite na zem, keďže čepeľ prenikla až do mozgu. Moderné lekárske správy však ukazujú, že bodné rany do lebky a mozgu nie sú bezprostredne smrteľné. V skutočnosti, obete často aj chodili pripadne si zavolali pomoc, alebo dokonca utekali od útočníkov. Kamerami bol zaznamenaný prípad, kde sa človek zaplietol nechcene do pouličnej bitky. Nevšimol si že mu z hlavy trčí nôž. Pri hlave (mozgu) závisí stav vždy od rozsahu poranení a ich lokalizácie. Väčšinou sú veľmi závažné a vedú k rýchlej strate vedomia. 

 

Lekárske správy opisujú rôzne kuriózne prípady kde boli ľudia vážne zranený. Čepeľ ktorá prešla čelnou stranou lebky, alebo projektil ktorý si chcel pacient vytiahnuť z hlavy sám a nakoniec mu ho vybrali presne z opačnej strany než do hlavy vnikol hovoria o možnostiach kde ani takéto vážne zranenia neboli smrteľné.

Záver

Opisy bojov v kronikách môžu byť nadnesené, avšak moderné súdne lekárstvo poskytuje dostatok dôkazov o možnostiach prežitia vážnych zranení, ktoré mnohí považujú za jednoznačne smrteľné.

Nepodceňovať útočníka a neveriť vo víťazstvo na jednu ranu je teda základ prežitia odvetného útoku zo strany naoko smrteľne zraneného útočníka, ktorý práve vybral z vášho tela svoju zbraň.

Za spoluprácu na článku ďakujem Chris.